Afrika a Evropa – dva kontinenty, jeden osud

Publikováno Červen 20, 2016 by Jan Hlavačka in Aktuality, Názory a komentáře

Ve dnech 3.-5.června t. r. se konaly v německém Darmstadtu již 42. Panevropské dny. Mottem kongresu bylo přihlášení se k rovnocennému partnerství mezi Evropou a Afrikou.

Prezident německé větve nejstaršího hnutí za sjednocenou Evropu Bernd Posselt označil Panevropu za bojovníka proti egoismu a obzvlášť vhodnou instituci pro vedoucí úlohu ve vztazích sousedních kontinentů.Evropa by se neměla uzavírat, ale musí utužit na základě křesťanské kultury svou svébytnost, a na druhé straně být otevřená ke spolupráci s jinými kulturami, náboženstvími a kontinenty.

,,Uzavřená Evropa bude hynout jako podvázaná končetina, naopak Evropa propojená s ostatními částmi světa bude živoucím organismem a požehnáním pro svět.“

Posselt požaduje založit jakýsi euroafrický spolek mladých lidí, nikoliv jen pro rotaci funkcionářů, ale hlavně pro výměnu studentů a odborného školení .

K zvládání krizí je zapotřebí vytvořit společné euroafrické mírové sbory jako partnera řádné evropské armády. Bylo by vhodné také znovu obnovit Středomořskou unii, která byla založena před již několika lety, avšak nevykazovala žádnou činnost. Zde je pole pro spolupráci středomořských evropských, afrických a asijských států. Evropa je závislá na vzájemně prospěšném spolužití se svými sousedy jako žádný jiný kontinent. Důležitým předpokladem úspěchu je znalost ostatních etnik, jejich kultur, náboženství a představ. Darmstadtské Panevropské dny jsou pro toto sdružení, založené v roce 1923, jakýmsi startem do nové fáze interkontinentální spolupráce.

Mezinárodní prezident Panevropské Unie Alain Terrenoir z Paříže hodnotil ve zpětném pohledu vznik dnešní EU v padesátých letech jako “ opravdovou revoluci“. Ačkoliv Evropa čelí výzvám typu dekolonizace, protikladu systémů Východ-Západ, zhroucení sovětské říše, vzestup Číny a vedoucí role USA, přesto je její přínos ke globálnímu mírovému uspořádání a vzrůstu ekonomiky jasně viditelný. Poprvé po rozpadu (evropské) říše Karla Velikého vznikla opravdová kontinentální velmoc rozkládající se od Atlantiku po Karpaty a od Severního mysu až k Středozemí. Tuto mírovou a demokratickou společnost a její výdobytky je nutno bránit. A vztah s Afrikou nemůže být příležitostí jen pro bývalé koloniální země.

Evropa musí jako celek více podporovat africký kontinent a zamezit novým humanitárním katastrofám a tím bude zároveň efektivně bránit své hranice.

Největším nebezpečím pro sjednocenou Evropu je Rusko se svou politikou podpory nacionalistických hnutí a cílené propagandy s cílem rozložit EU.

Předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu Elmar Brock zahájil svůj projev tvrdým odsouzením vzestupu nacionálních sil v Evropě a vyslovil dík Panevropské Unii za její integrační roli. Podotkl, že v dnešní době už nemůže být Evropanům lhostejné jako za časů Goetheho, že se „národy dole v Turecku vzájemně mlátí“. Připomněl, že EU realizuje 25% světového obchodu, to je více než USA a Čína dohromady. Je tedy nutné převzít i globální zodpovědnost za svět, na kterém je Evropa závislá. V této souvislosti citoval zakladatele Panevropské unie hraběte Richarda Coudenhove-Kalergi, který již ve dvacátých letech minulého století prohlásil: „Svět může bez Evropy žít, ne však Evropa bez světa.“ EU, jakožto silná společnost, která svým občanům zajišťuje víc jak 60 let mír a svobodu, musí taky umět stabilizovat oblast od Pákistánu až po Nigérii proti islámskému násilí. Teroristické skupiny jako ISIL nebo Al-Káida jsou připraveny se zmocnit surovinových center v severní Africe, což vyžaduje ze strany EU účinnou obranu. Nesmíme však s těmito násilníky házet muslimy do jednoho pytle, varuje Brock. „Muslimští uprchlíci, kteří k nám přicházejí, utíkají právě před tímto terorem.“ Vedoucí politik CDU pro zahraniční vztahy postrádá také účinnou a strategickou politiku EU vůči Africe a zasazuje se za silnější hospodářskou spolupráci s tímto kontinentem: „Rozvojová pomoc je nejen humanitární čin, je to i bezpečnostní politika v našem nejvlastnějším zájmu.“

Dále vystoupil expert pro klimatickou ochranu a prevenci konfliktů původem z Etiopie Kiflemariam Gebrewold: vztahy mezi Evropou a Afrikou jsou historicky definované, mnohdy i bolestné, připomněl obchod s otroky a dělbu kontinentu mezi evropské mocnosti, v současnosti „neuvážené a krátkodobé dary peněz a zbraní “ a podpora diktátorů. Afrika trpí změnou klimatu, kterou ale nezavinila. Tyto faktory jsou prý hlavní příčinou uprchlické vlny. Závěrem požadoval jako jeho předřečníci koherentní politiku vůči Africe ze strany EU, jinak může dojít ke „komplexnímu vytěsnění“ Evropy alternativními partnery jako je Čína nebo Indie.
Úřadující generální ředitel Evropské komise pro mezinárodní spolupráci a rozvoj Klaus Rudischauser uvedl, že se klade důraz na řešení světové zahraniční politiky EU. Noví čtyři komisaři jsou nasazováni v celém světě pro řešení mezinárodních problémů. Špičkový úŕedník této instituce, Chorvat

Neven Mimica, v Darmstadtu energicky protestoval proti paušální kritice africké politiky EU. Není pravda, že peníze nekontrolovatelně tečou do rukou diktátorů nebo že se někde ztrácejí. Pomoc podléhá přísné kontrole Komise, Evropského soudního dvora, rozpočtového a rozvojového výboru EU. S hrdostí uvedl, že naopak EU již léta účinně a systematicky podporuje klimaticky příznivou zemědělskou činnost. A velmi kritizované agrární exportní subvence byly v r. 2013 zrušeny.
Viceprezident německé Panevropy Michael Gahler, předseda smíšeného výboru EP s Panafrickým parlamentem, zdůraznil, že většina členských států Evropské Unie nebyly nikdy koloniálními mocnostmi. Státy jako Francie a Velká Británie mají v Africe hlubší kořeny a více zkušeností, ostatní státy jsou zase nezatížené minulostí. V roce 2022 má končit dohoda mezi Evropou a státy AKP ( Afrika, Karibik, Pacifik – nazývaná podle místa vzniku Cotonou) .

Jelikož některé důležité africké země nejsou členy spolku, je potřeba do budoucna zvážit, jak vtáhnout do této organizace státy Africké jednoty, ve které jsou všechny země afrického kontinentu kromě Maroka. Obsahově musí být těžiště evropské rozvojové politiky směřováno na vzdělání, konkrétně na odborné vzdělání. Mladí Afričané by měli mít větší možnost studia v Evropě a také možnost vykonávat sezónní práce. To by znamenalo částečně legalizovat migraci, aby se výkonní pracovníci nedostali do rukou převaděčů. Jestliže budou jednotlivé státy a kontinenty mít odstředivou tendenci a starat se jen o své problémy, bude to škodit všem. Již dlouho jde vlastně o základní otázku, jak bude vypadat svět budoucnosti. Budeme- li se snažit všichni, může to být také pro všechny požehnání.

Primátor Darmstadtu Jochen Partsch zdůraznil, že v současné době, kdy je potřeba řešit humanitární nouzi, jsou zde lidé, kteří věří, že se EU osvědčila jako fundament budoucnosti. Na druhé straně zde existují nacionální a egoistická hnutí, která budoucnost Evropy kritizují a ohrožují. “ Nesmíme zapomenout, čeho jsme dosáhli, když jsme překonali nacionální egoismy“. Z tohoto aspektu je potřeba vidět i náš vztah s Afrikou. Předsedkyně PU Hesenska Kathi-Marie Ulrich uvedla, že již Charles Darvin označil Afriku za kolébku lidstva

Moderátor diskuzního fóra Panevropských dní, viceprezident mezinárodní Panevropy Dirk H. Voss ilustroval blízkost Afriky k Evropě otázkou, kolik státních hranic odděluje Timbuktu a Středomoří – jen jedna! A synonymem pro „velmi vzdálený“ je náhle „velmi blízký“. Středozemní moře, Římany nazývané mare nostrum, je skutečně „naše moře“, tedy Afriky a Evropy. Existuje zde něco, jako osudově spjatá společnost. Proto je zapotřebí vzájemná společná interakce.
Štýřan Hans Stoisser, po mnoho let činný v rozličných afrických zemích při výstavbě obecní infrastruktury a rozvoji místního podnikání, je znám jako autor knihy „Černý tygr“. Tvrdí, že o budoucnosti Evropy se bude rozhodovat i v Africe. Čínský státní kapitalismus spojující ekonomický liberalismus s autoritativní politikou se stává stále více vzorem pro jistou část afrických elit. Peking toho využívá k rychlé a levné výstavbě celoafrické sítě infrastruktury určené k přepravě surovin a otevírání trhů pro čínské podnikatele. Evropa proto proti tomuto trendu musí postavit propojení s dobře vzdělanými mladými lidmi ze středních vrstev, kteří v afrických zemích v současnosti nabývají na vlivu, a nabídnout šanci pro větší demokratizaci a rozvoj sociálně-tržního hospodářství. Tyto nové střední vrstvy spojuje touha po svobodě, blahobytu a osobním naplnění, cítí se rovněž odpovědny za své chudé bližní. Tím se stávají „baštou čelící autoritativním státním aparátům, jež působí nové uprchlické krize.“ Afrika začala participovat na světovém růstu a s ním spojené vzdělanostní společnosti. Tím se stává laboratoří budoucnosti. Jako příklad jmenoval Stoisser projekt, v jehož rámci nákladní drony budou brzy dovážet zboží do nedostupných vesnic nebo mobilní bankovnictví, které využívá mobilní kredity jako platidlo (v Africe má více lidí přístup k internetu než k pitné vodě, o klasickém bankovním účtu nemluvě). Celé hospodářství, vzdělávání a zdravotní péče se opírají o mobilní telefonii. Shrnutí tohoto mezikontinentálního podnikatelského poradce ze Štýrska zní: hospodářský prostor, komunikace a urbanizace jsou rozhodujícími motory rozvoje.

Vedoucí afrických programů Deutsche Welle, Claus Stäcker, poukázal na to, že v současnosti pouze v Lybii čeká na přejezd do Evropy jeden milion lidí: „Většina z nich pracovala za Kaddáfího režimu jako pomocné síly na stavbách nebo v zemědělství a neměla nejmenší ambici vydat se k nám.“ Již dlouho před současnou uprchlickou krizí poznal během přechodu Sahary „promyšlený a nemilosrdný obchod s uprchlíky“. V solivarech v Bilmě a Fachi v Nigeru mu mladí Guinejci se solí propálenýma nohama líčili, jak museli za 300 eur vyprázdnit solné pole – „přesně za cenu přechodu Sahary přes duny a minová pole do Libye.“ Pašeráci lidí a solné dynastie si tento obchod dělili. Přes svůj velmi kritický pohled na chudobu a nepřízeň na sousedním kontinentu vidí Stäcker šance, především když Evropa vystoupí jednotně, nerozdělená národními egoismy. Mise EUFOR v Kongu před deseti lety odvedla dobrou práci. V současnosti se ale opět zdá, že jednotlivé evropské národní vlády přehlížejí nebezpečné tendence. Německo-africký výměnný program pro mládež, který začíná v červenci, by se měl proto rozšířit na celoevropskou úroveň coby Afro-Erasmus. Rovněž by měla být založena evropsko-africká mládežnická organizace: „To jsou dobře uložené peníze daňových poplatníků. Pokud chceme bránit vlastní otevřenou společnost, musíme ji i v Africe dovést k úspěchu.“

Na pozadí těchto příspěvků varoval bývalý zahraničněpolitický mluvčí sociálnědemokratické frakce v Bundestagu Gert Weisskirchen evropské politiky před depresí a apatií na jedné straně a cynismem na straně druhé. Afrika je kontinent nejen klimaticky, ale i politicky velmi pestrý. Vládci, kteří se pevně drží moci v Ugandě, Kamerunu nebo Burundi, dusí naději na demokratizaci a dobrou správu. Přesto by bylo chybou rezignovat: „Největším nebezpečím je nerozpoznat, jaké šance a možnosti situaci změnit vlastně máme.“ Leží ve třech oblastech: v technologicko-ekonomickém rozvoji digitalizace, v poznání dosaženém globální spoluprací a v podpoře institucí směrem k otevřenosti, další demokratizaci a účinnějšímu uspokojování základních potřeb občanů. Teprve když je dosaženo cíle v té poslední oblasti, je možné přemýšlet o inovacích.

Polský minorita prof. Zdzisław Jozef Kijas, spolupracovník vatikánské Kongregace pro blahořečení a svatořečení vykreslil Afriku především jako kontinent budoucnosti křesťanské víry. Mezi 870 miliony obyvatel je 200 milionů katolíků a jejich počet narůstá. Vatikánské statistiky zahrnují zajímavé údaje: mezi lety 2005 a 2014 narostl počet kněží v Africe o 32,6 %. Zatímco celosvětově počet vysvěcených osob poklesl, na dynamickém černém kontinentě vzrostl o 20%. Roku 2014 bylo 53,9% katolických kněží Afričany. Ve všech afrických zemích se katolická církev angažuje v oblasti vzdělávání a zdravotnictví. Stojí vždy na straně utiskovaných a nekompromisně se nasazuje pro chudé. Mladé obyvatelstvo Afriky je odvážné, má dlouhodobé cíle, nezapomíná ani na soudržnost rodin. „Má nám co dát,“ říká Kijas.

Belgičan Karel Dekempe, ředitel mezinárodní charitativní organizace Fidesco, popsal Afriku jako kontinent naděje, radosti a humoru. Zároveň ale varoval: „Velká masa Afričanů patří k nižším vrstvám, žijícím na venkově.“ Reagoval tím na Hanse Stoissera, který vyzýval ke spolupráci s urbánními středními vrstvami. Dekempe připomněl, že z celosvětových šesti milionů obětí hladu ročně připadá na Afriku stále 40%. Polovinu z toho tvoří děti. Fidesco bylo založeno roku 1981 Komunitou Emmanuel po setkání s africkými biskupy ve Vatikánu.

Antoine Broquet, člen prezidia „La Fédération“, francouzské členské organizace Panevropské unie, vyzdvihl potřebu zřízení skutečného evropsko-afrického partnerství. Spolek založený roku 1944 se zasazuje o rozšíření principů subsidiarity a federalismu ve Francii. Broquet zdůraznil, že 75% příspěvků věnovaných na pomoc Africe jsou peníze soukromých dárců. Proto by se rozhodně vyplatilo, kdyby poplatky za tyto transakce konečně poklesly. Bývalý poslanec Bundestagu a Evropského parlamentu Milan Horáček se svěřil, jak se coby spoluzakladatel Zelených od svého setkání s bývalým alžírským prezidentem Ahmedem Ben Bellou sám sebe neustále ptá, co znamenají lidská práva z jiných perspektiv. Nejen mládež, i starší generace, jež jsou v Africe ctěny a jimž je nasloucháno, se dle jeho přesvědčení zasazují o změnu – právě ve prospěch univerzálních lidských práv. Místopředseda německé Panevropské mládeže Johannes Volkmann namítl, že i vyzdvihovaná mládež může být zdrojem nestability. To platí zejména v případě vzdělané mládeže, jíž vzdělání nepřináší žádnou zřetelnou šanci na změnu – jako u revolucionářů „arabského jara“ nebo Rudých gard za kulturní revoluce.

Při slavnostním zahájení požádal Thomas Silberhorn, parlamentní státní sekretář ve Spolkovém ministerstvu pro hospodářskou spolupráci, o „více pozornosti pro Afriku“. Kritizoval opomíjení sousedního kontinentu ze strany německých, resp. evropských podnikatelů: „Z více než 100.000 německých podniků, které rozvíjejí mezinárodní aktivity, jich je v Africe jen 1000, z toho ovšem 600 v Jihoafrické republice. To je směšné!“ Do roku 2050 se má počet obyvatel v Africe zdvojnásobit na 2,4 mld.: „Afričané tak budou tvořit 20% světové populace a my Evropané pouze 5%.“ To nabízí ohromné šance pro rozvoj, ale i velké výzvy: „Během jediné generace bude Afrika potřebovat 20 milionů učitelů pro 600 mil. nových žáků.“ Klíčové objevy v IT sektoru se dávno netvoří v Silicon Valley či dokonce v Evropě, nýbrž v Keni. Silberhorn plédoval pro „partnerství v úrovni očí“ (abychom překonali neužitečný paternalismus), které umožní mladým talentům na obou stranách dostatečně se rozvinout.

Nigerijský lidskoprávní aktivista Emmanuel Franklyne Ogbunwezeh si položil řečnickou otázku, co může Afrika nabídnout Evropě. Napadly ho smích a radost ze života, křesťanští misionáři z kontinentu, kde víra roste, soudržnost rodiny a respekt ke starým lidem, které v Africe neposílají do starobinců: „Zůstávají doma a ukazují dalším generacím, jaký má být život.“ Afrika je podle něj matka lidstva a její národy ctí matku Zemi, která byla v posledních desetiletích či stoletích téměř zničena. Proto je ochrana životního prostředí jedním z ústředních bodů evropsko-afrického partnerství. Už pominul čas, „kdy si lidé v Evropě mysleli, že musí Afriku rozvíjet. To je úkolem Afričanů – rozvíjet se a přitom s Evropou spolupracovat.“ EU by neměla ponechat volné pole Číňanům: „Evropa je pro nás lepší partner, protože jsme sousedé.“ Ogbunwezeh vyzval mladé Evropany k intenzivnějšímu partnerskému sdílení s Afričany jejich generace. Negativně se tento referent Mezinárodní společnosti pro lidská práva v subsaharské Africe vyjádřil o po desetiletí prováděné, ale špatně spravované mezinárodní pomoci: „Do našeho světadílu se padesát let pumpovaly peníze, z nichž bohatla zkorumpovaná vládnoucí vrstva tvořící jedno procento populace. Evropa musí přestat podporovat špatné vlády a diktátory.“

Slavnostní zahájení moderoval spolkový předseda německé Panevropské unie, Johannes Kijas. Hudební doprovod zajistilo uskupení Gustl-Gromes-Camerata St. Stephan pod vedením Thomase Lipperta. Úvodní zdravice pronesli darmstadtský zástupce primátora Rafael Reißer a hesenský státní sekretář pro Evropu Mark Weinmeister. Ten vyřídil pozdrav hesenského premiéra Volkera Bouffiera, který nad letošními Panevropskými dny převzal záštitu. Hesensko se stává klíčovou oblastí, když jde o Afriku v Evropě: se Společností pro mezinárodní spolupráci (GiZ), KfW Rozvojovou bankou a Centrem pro interdisciplinární výzkum Afriky na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu (ZIAF), prvním svého druhu. V hospodářské oblasti je třeba zmínit mnohé projekty IHK Gießen-Friedberg v Nigérii a Keni a Komoru řemesel Porýní a Pomohaní, jež pěstuje partnerství s Etiopií. Státní sekretář přítomné zpravil o návrhu ministra Gerda Müllera uzavírat cílené smlouvy o spolupráci mezi jednotlivými spolkovými zeměmi a africkými státy, který zaznamenal značný úspěch: „Je naším velkým úkolem provádět v Africe politiku, která dává lidem naději a podněcuje je, aby ve svých vlastních zemích viděli perspektivu.“ Uprchlická krize s sebou přinesla přinejmenším ten efekt, že se tímto úkolem vážněji zabýváme.

Mezi duchovní vrcholy Panevropských dnů patřily evangelická ranní pobožnost s farářem Erwinem Köberem, sedmihradským Sasem a mše svatá ve farním kostele sv. Ludvíka, koncelebrovaná eichstättským dómským kapitulním prelátem Christophem Kühnem, paterem Zdzisławem Józefem Kijasem z Vatikánu a místním farářem Christophem Klockem.

Žádný komentář k “Afrika a Evropa – dva kontinenty, jeden osud”

Zanechat komentář