Svobodu je třeba znovu vybojovat

Publikováno Duben 14, 2017 by Jan Hlavačka in Názory a komentáře

47. Den Evropy Panevropské Unie Německa 19.3.2017 , klášter Andechs v Bavorsku

Prezident PEUD a dlouholetý poslanec Evropského parlamentu Berndt Posselt úvodem konference označil  současnou situaci vzhledem k politickým zvratům a hrozbám v USA, Rusku a arabském světě i v Evropě samotné  jako „konec jistot“.

To nejcennější, co jsme od svých rodičů a prarodičů zdědili – sjednocování Evropy, mír, svobodu a na ústavním právu založenou demokracii, musí generace za generací  znovu dopracovávat a probojovávat. Musíme překonávat rozmařilé konzumní chování  (vůči státu a jeho politice) a nahradit ho sebevědomým občanským angažmá.
Demokracie vyžaduje  vedení, její představitelé převezmou skutečnou zodpovědnost a nenechají se vláčet anonymními silami.
Svoboda  není samozřejmostí; potřebuje  v pluralitní společnosti  především pevné křesťanské základy.
Jeden z prvních křesťanských myslitelů  Origines označil Boha jako věčnou svobodu a boží obraz – člověka, jako  svobodu stvořenou. Tomu odpovídá koncept nezcizitelné lidské důstojnosti a přirozeného práva, kterému veškerá moc a stát musí být podřízena.

Totalitarismus  by chtěl naopak „stvořit“ nového člověka a násilně předefinovat přirozené společenství, jako je manželství a rodina.

Toto nesmí  učinit žádný nositel moci či politická instituce, neboť člověk a rodina jsou starší než stát a musí být  ve svých „předstátních“ právech  chráněni a respektováni, nikoliv manipulováni.
Posselt popsal na základě děl třech významných literátů definici totalitarismu: Aldous Huxley hovoří o degradaci svobody epikurejstvím (bezstarostným  požitkářstvím) a vytěsnění Boha člověkem, který nesmí být sám; George Orwell hovoří  o státní represi pomocí falšování dějin  a jazyka.

Eugène Ionescu líčí proměnu obyvatel jednoho města v poslušné  stádo nosorožců, až hrdina tohoto spektáklu křikne: „Jsem poslední člověk a zůstanu jím. Nebudu kapitulovat.“ U Ionesca obzvlášť je vidět výrazná paralela k současnému nacionálnímu populizmu a jeho rozpínavosti.

160 hostů ze čtrnácti národů  různých zemí Evropy, kteří přijeli na bavorskou Svatou horu, bylo hluboce osloveno znamením křesťanského společenství, které evokovali biskupové ze sousedních diecézí Řezna a Plzně Rudolf Voderholzer a František Radkovský. Prof. Voderholzer pochází mimochodem z Čech vyhnané sudetoněmecké rodiny .

Na prosbu Posselta se účastníci společně pomodlili Otčenáš za právě zesnulého pražského kardinála Vlka. Za komunizmu mu byl odejmut státní souhlas k výkonu duchovní služby a musel pracovat jako čistič oken. Kardinál Vlk v té době však diskrétně adresátům dodával režimem zakázaný panevropský podzemní časopis „Střední Evropa“.

Biskup Voderholzer referoval o Hitlerem zavražděném mnichovském žurnalistovi Fritzi Gerlichovi, který ještě před uchopením moci nacionálními socialisty spolu s hrabětem Erichem von Waldburg-Zeil založil noviny jménem „Rovná cesta.“ Publikace se na rozdíl od ostatních periodik  jasně vymezila   proti hnědé ideologii a zasadila se za  křesťanské přirozené právní vědomí. Gerlichův osud na rozdíl od názvu publikace nebyl obzvlášť přímý.  V národně demokratických tradicích vyrostlý kalvinista ze Štětína přichází do Mnichova, kde působí napřed jako archivář, poté redaktor předchůdkyně Süddeutsche Zeitung (Münchner Neuesten Nachrichten); zprvu jako liberální publicista, poté nadšený stoupenec křesťanské Evropy. Ještě před 1.světovou válkou napsal knihu „Historie a teorie kapitalismu“ (Geschichte und Theorie des Kapitalismus). Jedno z dalších děl o marxismu-leninismu mělo zajímavý titul: „Komunismus a jeho učení o tisícileté říši“. Obratem v životě Gerlicha se stalo setkání se stigmatizovanou Therese von Konnersreuth, kterou navštívil s úmyslem odhalit podvod. Po návratu se stal přesvědčeným katolíkem a bojovníkem proti nacistické ideologii. Již v roce 1934 byl ale zavražděn v koncentračním táboře Dachau.

Český historik  a diplomat Jan Šícha vylíčil vznik  hnutí za svobodu a lidská práva „Charta 77″ v návaznosti na konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách (KBSE) a životní osud hlavního iniciátora tohoto hnutí Jana Patočky. Patočka byl žákem fenomenologa Edmunda Husserla, rodáka z moravského Prostějova a také asistentem Edity Stein na univerzitě ve Freiburgu.
Šícha označil Patočku společně s pedagogem raného novověku  Komenským a průkopníkem českého patriotismu  reformním teologem  Bernhardem Bolzanem  za jednoho z největších  českých myslitelů.

Chartu 77 jako důsledek „normalizace“, nazval Šícha hluboce evropským fenoménem ve své rozmanitosti. Hnutí sdružovalo totiž všechny sociální vrstvy a náboženské směry. Našli se v něm bývalí novináři, snílci, idealisté, političtí činitelé, duchovní, představitelé kultury a tito všichni  se spojili do svazku za dodržování lidských práv, boje za dějinnou pravdu a proti plíživé režimní  likvidaci historické paměti.

Křesťané v Chartě se obrátili proti státem nařízenému ateismu. Tito zastánci historické spravedlnosti se nebáli vyzdvihnout i do té doby tabuizovaná témata jako vyhnání Sudetských Němců. Ve svém aktu z roku 1985 se chartisté dokonce postavili za v té  době ojedinělou výzvu za sjednocení Německa.

Vedoucí politická osobnost Charty a první prezident státu  po pádu komunizmu Václav Havel  byl ovlivněn Patočkovou tezí „hledání pravdy“. Ve svém  filozofickém obrazu světa razil zásadu „žít v pravdě se vyplatí „.

Německý historik prof. Manfred Kittel poukázal na skutečnost, že Mnichov se stal  již v roce 1919 jakousi „líhní komunizmu“. Naproti tomu se zde velmi brzy vyučily i silné pravicově-extremistické a nacionální elementy. Podobná situace byla jen  v Maďarsku. Skutečnost, že komunismus totalitních forem zapustil již dříve své kořeny v Rusku souvisí s tím, že žádná  další revoluční marxistická hnutí neměla tak brutální a všehoschopné osobnosti jako byl Lenin.
Kittel s odbornou znalostí  popsal silné výhrady v německém protestantském prostředí  proti  spojení katolíků a sociálních demokratů ve Výmarské republice. Systematicky také popsal situaci v Mittelfranken (Střední Franky- okolí Norimberka), kde již po roce 1918 dominovaly nacionálně socialistické síly. Také ve francouzské oblasti Massif Central volili  rolníci místních regionů většinou nacisty nebo komunisty. Narodně smýšlející protestanti v Německu měli pocit, že Výmarská republika jim byla vnucena; v nacionálních socialistech viděli jakýsi záchranný pás. Navíc byly rozšiřovány lži, že Hitler je křesťan, který si denně čte bibli. Profesor Kittel dále připomněl, že Výmarská republika nedostatečně občany spojovala a postrádala důstojnost.

Den Evropy začal v Andechsu četbou  již z klasické knihy hraběte Coudenhove-Kalergiho – zakladatele Panevropské Unie – z třicátých let
„Totaler Mensch – Totaler Staat“. Literární kvartet mladých Panevropanů
(Gentiana Krasniqi, Elena Luckhardt, Franziskus Posselt a Roman Wienbreier)
přednesl  průzračné, trvale platné názory autora:

     Stát je zde pro člověka, nikoliv naopak. Hodnota státu se odvíjí od kvality služby pro občana. Stát je umělá organizační forma , něco jako květinový záhon nebo  jakýsi pomocný prostředek – stroj ,  který se ale může vymknout kontrole uživatele a obrátit se proti němu. Jen lidská fantazie jej umí proměnit v živoucí organismus, aby se nestal modlou, která vyžaduje totální podřízení jednotlivce kolektivu.

Křesťanský filozof profesor  Rocco Buttiglione, viceprezident italské poslanecké sněmovny, uvedl ve svém projevu , jak už dávno před  zhroucením komunismu cestoval často do Polska, aby se naučil jazyk teto země a mohl napsat knihu o filozofickém díle mladého Karola Wojtyly. Přitom se dostal do kontaktu s představiteli opozice proti tehdejšímu režimu, kteří později založili odborové hnutí Solidarita. Aby toto hnutí podpořil, založil spolu s dalšími síť, která pašovala do Polska a také do Československa komunisty zakázané publikace. Když byl dotazován na své znalosti více jazyků, Buttiglione odpověděl: „Abyste národu správně porozuměli, musíte znát jeho kulturu, mluvit jeho jazykem, ale také pít jeho víno nebo také pivo!“. Jako přítel polského lidu jezdí do Polska často také dnes, aby zde vystupoval proti nacionalizmu a antievropským tendencím ze strany určitých kruhů. Papež Jan Pavel II, kterého na základě dávného přátelství pak také v Římě často navštěvoval, oživil v Evropě po dlouhém údobí eurosklerózy opět  ducha křesťanství, což také Helmut Kohl s vynaložením obrovské energie proměnil v politický projekt. Podobným způsobem státníci Adenauer, Schuman a Gasperi po druhé světové válce přebudovali na základě obnovy křesťanství mnohé evropské státy. Každému, kdo dnes kritizuje Evropu  za přílišnou byrokracii nebo dokonce za téměř pronásledování křesťanství musí být jasné: „Myšlenku sjednocené Evropy nemůžeme opustit. Máme se snad připojit k Asiatské unii? Nebo snad k Africké unii? Jsme přece Evropané, Evropa je náš domov a my musíme o změnu myšlení bojovat.“

V neděli celebroval biskup František Radkovský v andechském poutním chrámu v mši svatou na počest svatého Benedikta.
Následující diskusní podium na téma „Manipulace, strach, tyranie – jak zůstat svobodní?“ moderoval odborník v oblasti státního práva a viceprezident Panevropy Dirk H.Voss. Hannah Arendt , která byla za nacismu pronásledována a později  žila  v USA,  psala o procesu s Adolfem Eichmannem jako „banalitě zla“ ,aby zdůraznila, že toto zlo se může kdykoliv vrátit. Ve své devadesátileté historii se Panevropská unie zaměřila na narušování totalitarismu a diktatur všeho druhu, což se nejzřetelněji ukázalo na setkání Panevropa 1989, kdy došlo k otevření železné opony. V dnešní době se jedná především o fenomény, jako jsou  ztráta hodnot, osamění a ztracení se ve světě, na které odpovídají ideologové falešnými sliby ozdravění. Procesy jako jsou militarizmus a diktatura v současném Rusku, nové tóny zaznívající z USA a „záplava tureckých vlajek na demonstracích podporujících Erdogana při kterých mně mrazí v zádech“ by měly sloužit k tomu, aby se Evropa spojila, sjednotila a posílila v roli světové mocnosti svobody.

Poslanec Evropského parlamentu Michael Gahler, místopředseda PEUD vyprávěl, jak zažil jako mladý při své návštěvě NDR vynucenou výměnu ideologických knih, které měly sloužit komunistickým studentským skupinám na západě k šíření úderných hesel. Totalitarismus v této podobě existuje dodnes třeba v takové zemi, jako je Irán, kde je potlačování svobody prováděno vysoce rozvinutou státní ideologií. To odlišuje tyto systémy od většiny stejně hrůzných diktatur třetího světa. Když se v zahraničně politickém výboru europarlamentu Michael Gahler zúčastnil cest do těchto oblastí, tak jen zřídka do států s perfektně vypracovanou ideologií a uzavřeným obrazem světa. Nalezl tam většinou pouze cynické vládce s jediným přáním „zůstat u koryta“. Také v Evropě se objevují autoritářské a totalitární  pokušení, kterým je však možno odolat, pokud budeme pevně stát na hodnotách, které jsme „nasáli s mateřským mlékem“, a které nám umožňují rozlišit, co je správné a co špatné, co je slušné a co neslušné. Vybavení těmito hodnotami  je možno posilovat  ve společenstvích jako jsou církve, spolky, strany a jiné organizace. Buďme optimističtí a dokažme, že ohrožení svobody v naší demokracii je možno zastavit důsledným využíváním EU charty základních práv, která tvoří základ moderního právního státu, stejně jako principem federalizmu umožňujícímu rozmanitost.  Třístupňové federální uspořádání Kraj -Země – Evropa vytváří předpoklady pro správné vládnutí.

Dlouholetý korespondent z Ruska a Putinův životopisec Boris Reitschuster přiznává, že jako mladý muž nemohl pochopit, jak mohl  Hitler přijít k moci. Aniž by chtěl srovnávat Putina s Hitlerem, musel ale na základě svých zkušeností z Moskvy přijít k závěru, že mechanizmy úplného převzetí moci fungují dnes podobně jako tehdy. Putin nepoužívá snahu všechno potlačit a srovnat do jedné úrovně jen ve vlastní zemi, ale i v mezinárodním měřítku pomocí militaristického úsilí o nadvládu. „Tyto snahy jsou kryty propagandou, pracující rafinovanými metodami, které nahrazují pravdu.

Vyděsilo jej, jak málo si váží demokracie a právního státu i v Německu. Není samozřejmou věcí, aby policie poskytovala bezpečí a jistotu, aby rozsudek soudu byl vynesen na základě faktů a nikoliv  úplatků a známostí, spíše se jedná o výjimky. „ Potkáte-li v Rusku policistu, váš první pocit je strach, justice zde stojí v první řadě na straně moci.“

Rocco Butiglione, který se habilitoval  v oboru filozofie „Frankfurtské školy“, referoval ve „Studiích Adornos“ o osobnostních profilech příznivců Adolfa Hitlera, kteří oproti očekáváním prokazovali, že nepocházeli z „německých autoritářských“ rodin, nýbrž z rodin se slabým nebo neexistujícím otcem Po vzoru Freuda zdůraznil důležitost vlivu otce na vývoj mladé generace, který by je měl vést k tomu, aby studovali, bojovali za právo a svobodu a byli navzájem přizpůsobiví, ale také aby při prosazování vlastních cílů brali ohled na nároky druhých. Pokud toto chybí, vyhledá si mladá generace náhradní vzory otců v televizi, nebo v divadelním a filmovém světě: „Ti jsou ale neskuteční, člověk se s nimi nemůže přít a oni nejsou schopni je ubránit proti vlivu prostředí, aby mohli vyzrát“ Příliš málo autority vede pak k náchylnosti k totalitnímu režimu. Už Aristoteles věděl, že člověk se stane otrokem, pokud není schopen ovládnout své vášně, nehledá pravdu a podle toho nejedná. „ Bez pravdy člověk není schopen žít v demokracii.“

Spisovatelka a Monika hraběnka Wolff-Metternich ve svých úvahách klade důraz na nebezpečí  autocenzury i ve svobodné společnosti. Od té doby co se v jednom svém článku vyjádřila velmi pozitivně o uprchlících a byla přes to označena jako „pravičák“ jen proto, že použila slovo „azylový domov“ místo „domov uchazečů o azyl“, měla by asi pociťovat u více témat autocenzuru. Mluví se sice hodně o hodnotách, ale už méně o tom, které hodnoty jsou tím míněny. Vyzvala také ke vzpomínce na nevinné a statečné, které charakterizuje sebejistá snaha po pravdě. Na konfrontaci s totalitarismem ji už v devatenácti letech fascinovalo, že její dědeček Hrabě Erich Waldburg-Zeil,spoluzakladatel  „Přímé cesty“ byl ve své době ve stejném věku schopen poté, co vyslechl projev Adolfa Hitlera jej identifikovat jako „totalitáře“. Také Alexander Solženicin nebo Václav Havel „si byli z jistých důvodů vědomi toho, co je pravda a co je špatně a byli připraveni položit za to i svůj život.“. To je  v protikladu k dnešnímu „sekulárnímu dogmatu, že žádná pravda neexistuje“. Na sociálních sítích by bylo vhodné k tam uveřejněným příspěvkům vždy doplnit „podle mého názoru“ nebo „já osobně to vidím tak“. Jinak hrozí, že se totalitárním proudům dostane podpory.

Na to odpovídá biskup Radkovský  z  hlediska bible: Bůh je láska a člověk byl stvořen k jeho obrazu jako rozumná a svobodná osoba, která nežije sama, ale žije jako bytost společenská. Bible ale také ukazuje, že hřích vede k omezování svobody a člověk je nejsvobodnější, má-li dobrý vztah k Bohu. Především je to pravda, která osvobozuje. To velmi zřetelně pocítil s mnoha dalšími křesťany v časech komunistické diktatury. Zvláště při pronásledování a během výslechů státní bezpečnosti byli staří kněží vírou vedeni k tomu, aby zůstali vnitřně svobodní a aby ty, co je mučili, nechtěli nenávidět. Takovou osobností byl v poslední době  v těchto dnech zemřelý pražský kardinál Miloslav Vlk, který tyto své zkušenosti už v době před deseti lety jako prezident Evropské biskupské konference proměnil v poklad vědění našeho kontinentu. Evropa bude mít jen tehdy budoucnost, bude-li se pokládat za duševní společenství, které spočívá na víře  a společné kultuře. Z toho vzniklá solidarita, je naléhavě potřebná, protože „Egoizmus namísto solidarity je skutečně cestou do pekel.“

Zprávu o konferenci v Andechsu přeložil Jan Hlavačka

Žádný komentář k “Svobodu je třeba znovu vybojovat”

Zanechat komentář